Tam kam jednorožci chodí pít //1

24. května 2011 v 8:56 | Yokirri |  Tam, kam jednorožci chodí pít
nekopčit! nevydávat za svůj story! nijak nepřepisovat! nezveřejňovat na svém blogu!
tak jo... konečně se pokusím napsat první část story. už jsem psala příběhy. ale byly blbý. a tradice toho, že píšu blbé příběhy se nezmění. doufám, že si to někdo bude chtít přečíst. ale asi ne. píšu dlouhé party, které se nikomu moc nechtěly číst... zkušenost ze starého blogu-mrkněte se na nedokončený příběh tu. ale prosíím nedopisujte ten příběh podle sebe, ani ho nezveřejňujte na svůj blog... dalo mi to moc práce. ikdyž, kdo by ho kopčil? no ale to budem rozebírat jindy. začnu nanovo, psát jiný story. blbý název, co? ale nějak se to vyvine. budu sem dávat i obrázky postav, atd... fotím z tý hry, jak sem vám napsala minule. (poctiví čtenáři mýho blogu ví, ale takový čtenáři asi nejsou... :'( ) ale už na to kašlete, klikněte na celý článek a zkuste číst aspoň začátek...

ahoj. jmenuju se Belvory. je mi čtrnáct let. někteří lidé, tedy většina obyvatelů našeho území, mi říkají že jsem malé děcko, ale nejsem. nemám rodinu, ne moc přátel. nikde nebydlím. jen se potuluji sama po lesích, občas se zastavím u přátel, pokecáme, dáme si víno a vyrazíme na lov. tak, jak to dělají muži. zapomněla jsem říct, že většina mých kamarádů jsou právě oni.
mezi holky z naší země jsem nikdy nezapadala. nejdřív mi totiž z rodičů umřela matka. otec mne vychovával dalších pět let. takže mě učil i mužské schopnosti-lovit zvěř, vyrábět zbraně... ale bylo mi teprve devět let. i přes to mne toho spousta naučil. bez něj bych nebyla taková, jaká jsem. a já jsem ráda že jsem taková jiná, než ostatní holky. ráda se odlišuju.
ony spíše dějací ty holčičí věci. třeba klábosí o chlapech, řeší ty ženské věci, třeba že v těch šatech vypadá hrozně, nebo že zas ti chlapi se ženou do hospody a přijdou domů namol.
taky jsem zapomněla říci, že jsem nejmladší z... našeho města? kdyby to šlo takhle říci. já musím žit s těmi ostatními. kdykoliv můžu odejít, odejdu do lesa, kde jsem sama. protože, les je můj domov! sednu si ke stromu, koukám se do "blba" a přemýšlím. přemýšlím o sobě. jaká jsem. jsem jiná. vyjímečná. originální...

právě to se stalo jednoho dne. byl večer. cvrčci cvrlikali, denní zvěř už usnula ve svých úkrytech. jedině vlkodlaci, seděla jsem takhle u kmene stromu a zpívala si píseň o jednorožci. vlastně jsem zkoušela vymýšlet rýmy. dělala jsem to už párkrát. je to zábava:
,,kouzelný kůň
s rohem na hlavě,
přeskočil tůň
vypadal... hladově?
hádej koho myslím!
přece jednorožce
jednou na něm zkusím
vyjet si na vyjížďce.."
blbé rýmy. a nesmyslná píseň. proto jsem se zasmála. přijde mi vtipná každá hloupost. ale smála jsem se asi moc hlasitě. protože se něco pohlo v křoví. hned jsem se ohlédla. nebála jsem se. byl to asi vítr. radši jsem se postavila a začala pomalu chodit jen tak dokola. větve a listí, co leželi na zemi, po de mnou křupaly. a to bylo špatně. najednou něco zavrčelo... ohlídla jsem se. zavolala jsem do prázdné tmy ,,kdo je tam?" zase se pohlo křoví. ale nikdo neodpověděl. najednou se ozvalo vytí. z křoví.
už mi to bylo jasné. byl tam buď vlk, anebo vlkodlak. byla bych radši pro tu první variantu. ale pro obě jsem musela utéct. dala jsem se do běhu. větve a listí začali dělat ještě větší rámus. podívala jsem se za sebe. z křoví vyskočil obrovský vlk.
byl veliký asi jako polovina kmene stromu. tím myslím že byl prostě gigantický! asi pětkrát větší než já! jeho kůže byla černočerná, místy bílá nebo šedá. měl mohutné tělo, svalnaté nohy a malou hlavu. jeho svítivé žluté oči se dívaly na mne. velký huňatý ocas se vztyčil.
vlk-nebo vlkodlak zavyl a rozběhl se za mnou. byl velice rychlý. více než gepardi. a ti jsou velice rychlí. takže za chvíli mne docela dohonil. ještě za ním se rozběhli další. matka, dvě vlčata a jeden samec. matka byla drobnější než vlk, který mne doháněl. byla více vzpřímená, měla kratší ocas, ale větší hlavu. měla placatější čenich a oči jí svítily modře.
po chvíli mne docela dohonil. neměla jsem u sebe žádnou zbraň. jenom kapesný nožík. nevěděla jsem, kam běžím. ale můj běh byl vytrvalý, vlčí-vlkodlačí běh byl spíše jen na sprint. už mne dohonil. chtěl po mne skočit, už vyskočil. ještě než mne stihl zavalit svým doskokem, otočila jsem se, kopla ho do jeho hrudi a bodla ho svým nožem.
nechápu do. nemohlo to stačit, aby vlk-vlkodlak bolestně zakňučel, otočil se a dokulhal zpět i se svou smečkou. ano, odešli. beztak to bylo štěstí.
byla jsem unavená. udýchaná, vyčerpaná jsem padla na zem a usnula.
v lese bylo mnohem více nebezpečí-bandité, velicí chlupatí pavouci, ještěři, různé obludy. mohlo by mne tam něco sežrat, roztrhat nebo zabít. snad se ráno probudím... nebo možná ne...
pokračování přiště.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Líbí se ti příběh Tam kam jednorožci chodí pít?

Jo
Ne

Komentáře

1 *Nati* a **Raduš** *Nati* a **Raduš** | Web | 3. června 2011 v 15:31 | Reagovat

super príbeh, strašne sa nám to páči

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.